RADKU ŠTĚPÁNKOVI HROZILO OCHRNUTÍ
Hrdina finále Davis Cupu RADEK ŠTĚPÁNEK měl vyhřezlou ploténku v krční páteři. A hrozilo mu částečné ochrnutí. Složitou operací jej zachránil špičkový český neurochirurg JIŘÍ CHROBOK, který už měl na operačním stole i olympijské vítěze Jana Železného či Aleše Valentu. TÝDEN tehdy v roce 2013 Štěpánka s Chrobokem navštívil v Nemocnici Na Homolce.
- Je něco, co mají vaše povolání společného? Napadá mě, že jste srdcaři, co berou svůj džob i jako poslání
Štěpánek: Já bych řekl, že společnou máme hlavně vůli a koncentraci.
Chrobok: A určitě ambice. Moje povolání není poslání, to jsou fráze. Člověk to dělá, protože ho to baví. A chce posouvat hranice. My v neurochirurgii chceme dělat takové operace, které nedělá nikdo jiný. A tím se posunout výš. Doktoři nejsou samaritáni. Kdybychom se snažili zachraňovat za každou cenu životy, působit všemocně, tak výsledky nebudou tak dobré -protože jste z toho pak akorát logicky nervózní. Nepřipouštět si to. Je to jako operovat svoje děcko: budu víc nervózní, než když budu operovat cizí.
- A operoval jste někoho z příbuzenstva?
Chrobok: Strýce. Mazec, byl to průšvih. Měl atypickou krční cévu. Já jsem mu operoval dva krční obratle – nikdo jiný mu to nechtěl dělat. Když ho pak vezli na posteli na JIP, rána mu najednou křupla a začala krvácet. Přímo do krku! On už byl probraný, začal se dusit, protože se mu tam udělal hematom. Byl modrý jak švestka. Anestezioložka ho chtěla zaintubovat, ale nešlo to. Křičela:,Já nevidím tracheu, dělejte něco!‘ Všude byla krev. Tak jsem mu na chodbě, nesterilně, prsty roztrhal zašitou ránu, abych krev zevnitř vyvalil ven. Celou dobu jsem na tom měl prsty a jeli jsme na sál. Fakt – americký film hadr.
Štěpánek (zděšeně): Ne!
Chrobok: Měl vlastně úplně stejnou ránu na krku jako vy, Radku, možná o trochu větší…
- Dostal se z toho?
Chrobok: Ano, nakonec ano.
Štěpánek: To je největší rozdíl mezi našimi obory – v zodpovědnosti. V tom, že já si chybu na kurtě můžu dovolit. Ale pan doktor ne.
Chrobok: To ano, ale ta zodpovědnost je i v tenise velká. Lidi se na vás koukají, fandí, třeba při Davis Cupu…
Štěpánek: Jenže pořád je to jenom sport. U vás jde o život.
Chrobok: Ale na mě se na sále nedívá kolik set tisíc nebo milionů lidí. Já jsem klidnější. Větší nápor na psychiku je podle mě tenis.
- A co fyzička? Doktor jako vy ji musí mít velmi dobrou, ne?
Chrobok: Jistě. Včera jsem dělal dvě náročné operace – jednu šest hodin, druhou čtyři. Musím být fit. Ve volném čase boxuji, sparingpartnera mi občas dělá i náš nejlepší boxer Ondra Pála – kdybych se s ním tolik neřezal, asi by to bylo horší (směje se).
- Box, to je dost nezvyklý koníček pro doktora, ne? Vždyť máte v poměrně nekompromisní hře vsazeno to nejcennější: svůj pracovní nástroj
Chrobok: Nevadí to. Boxuji celý život, v juniorech jsem byl mistr republiky v těžké váze. Žádný třes z toho nemám. Ale měl jsem totéž, co Radek – parézu (částečné ochrnutí, pozn. red.) stejného kořene. Po jednom tréninku jsem měl vyhřezlou ploténku, nemohl jsem ani zařadit v autě… Z tréninku jsem jel hned do nemocnice, dal si dvojitou dávku kortikoidů. Naštěstí se po vyšetření ukázalo, že to nebude pokračovat tak jako u Radka.
Štěpánek: Ano, u mě se to po dávkách kortikoidů vůbec nelepšilo a byla otázka, kam to půjde dál… Šlo to až k operaci. Pane doktore, pocítil jste nějaký rozdíl v tom, že operujete známého tenistu?
Chrobok: Bylo to úplně jiné. To je člověk úplně „připosranej“!
- Vážně jste byl vy, jeden nejlepších neurochirurgů, nervózní?
Chrobok: Tlak zvenčí byl ohromný. Hrozné! Ano, jsem zvyklý dělat live surgery – operoval jsem v Maďarsku, v Polsku, před kamerami… Ale tohle byla ohromná zodpovědnost. Moc dobře jsem cítil, že mám pod kudlou Radka Štěpánka. Že když se to nepodaří, bude to mít ohromný dopad. Najednou tam nemáte intimitu, jako když operujete „běžného“ pacienta. V těch chvílích jsem si dokázal představit, co cítí Radek na kurtě.
Štěpánek: Ale já jsem vám stejně věřil, pane doktore!
- Bylo tam nějaké nebezpečí?
Chrobok: Teoreticky je možné, že každý pacient, kterého operujete v zákrční míše, může ochrnout. Ale to už se nám asi nestane. Když člověk operuje tolik let, takovou chybu neudělá. Ale může dojít k tomu, že může být třeba porucha vaskularizace míchy (obnova cévního zásobení míchy, pozn. red.), může to vést k zhoršení nálezu, zhorší se bolest. Jde o reakci organismu. To vídáme. I když člověk provede operaci technicky naprosto skvěle, může se stát, že pacient třeba přechodně ochrne. A já, jako doktor, za to absolutně nemůžu.
Štěpánek: Mně bolest od krční páteře vystřelovala do ruky. V roce 2006 mi ochrnula od lokte dolů. Tehdy jsme to vyřešili ještě konzervativní cestou, paréza nebyla tak rozvinutá, tak jsme zkusili variantu bez operace. Absolvoval jsem nějaké elektrošoky a nerv se začal dostávat po milimetrech zpátky. Trvalo to tři měsíce.
- Radku, jak jste na doktora Chroboka vůbec přišel?
Štěpánek: Doporučil mi ho pan profesor Pavel Kolář (tenistův fyzioterapeut, pozn. red.), který rozhodl o tom, že mám operaci podstoupit. Nejprve zavolal panu doktorovi on, bavili se o tom – a pak jsme se sešli u pana doktora v kanceláři. Tam mi řekl: Operace je nutná.
- Tenis se většinou hraje na tvrdých površích, je Radkovo zranění důsledkem? Jde o jakési „typické“ tenisové zranění?
Chrobok: Ano, máte pravdu. Na páteř je to ohromně náročný sport. Vidím to třeba i u své manželky, která tenis hraje a kterou jsem také operoval s podobným problémem. A nejen ona, znám hodně tenistů, kteří mají s krční páteří problémy. Tenis je sportem jednostranného přetížení.
Štěpánek: Může to ovlivňovat i technika, jakou hrajete.
Chrobok: Přesně tak.
Štěpánek: Já jsem měl nejslabší úder forhend. Po odehrání jsem mírně uhýbal ramenem nahoru. A pokud takových úderů zahrajete stovky, tisíce, desetitisíce, tak si to všechny části těla moc dobře pamatují. V onom roce 2006 jsem se musel naučit poznat svoje tělo. Třeba základ: jak dýchat. Už jsem nebyl ten, který jen bouchal do balonu. Najednou jsem byl schopný izolovat svoje tělo. Třeba v nízkých úderech, které jsem hrál, mi to hrozně pomohlo. Z tenistů to má nejlepší Federer. Nejlépe to je znát, když se podíváte na jakoukoliv jeho fotku -jak je neuvěřitelně uvolněný v obličeji, jako keňští maratonci. Bez emocí. I když hraje v ohromné rychlosti, trefuje těžký úder, je klidný, pořád uvolněný. On se nenadře, má hrozně uvolněné pohyby.
Chrobok: Ano, přesně tak. Není traumatizovaný. To tělo nedostává tolik zabrat.
Štěpánek: S touhle technikou může hrát do čtyřiceti.
- Radkovi je čtyřiatřicet. Vrátí se do fenomenální formy, díky které se stal při loňském vítězném Davis Cupu národním hrdinou?
Chrobok: Já myslím, že tahle operace mu určitě v další sportovní kariéře vadit nebude.
Štěpánek: Já si to myslím také, jinak bych se vám nesvěřil do rukou (směje se). Ne, vážně – nebudu si malovat, jestli budu hrát rok, dva, tři, pět. Vím, že mě čeká dlouhá cesta vrátit se do kondice, ale mám to už několikrát za sebou, tak věřím, že mám na to, vrátit se a pořád trápit ty nejlepší.
Chrobok: Každopádně Radek nebude po operaci ničím limitován. Může si dovolit více, než by si mohl dovolit po konzervativní léčbě. Ploténka už byla navždy poškozená, teď byla dokonce hodně vyhřezlá, kontaktovala skoro míchu. Takže kdyby Radek nešel na operaci a podstoupil jen konzervativní léčbu, nemohl by do toho jít naplno. Teď bude moci, protože páteřní segment je spojený, kostně proroste a nehrozí žádné riziko, které hrozilo předtím.
- Radku, vy jste suverénně nejstarší ve světové špičce. Díky čemu se držíte s mladšími?
Štěpánek: Podívejte, Jarda Jágr motá ve čtyřiceti mladé kluky stylem, jako by mu bylo dvacet. Starost sportovců o svoje tělo šla hrozně moc nahoru. On je jasný příklad. Už to není tak, že dohrajete zápas, převlíknete si tričko a konec – žádný strečink, rehabilitace, uvědomění si správného jídla, pití, regeneračního pití… Věci se posouvají dopředu a věk sportovců na vrcholové úrovni se zvyšuje.
Chrobok: Musí tam být také určitá genetická dispozice. Když se sloučí s určitým sportem, vydrží tělo všechny mikrotraumatizace mnohem déle. „Záhul“ na organismus je obrovský. Někdo to prostě nevydrží. To vidím mezi hochy v boxu – někdo končí ve třiceti, a najednou je tam chlap, který boxuje do pětačtyřiceti.
Štěpánek: A ještě jedna věc je s tím spojena: je rozdíl, když se někdo dostane do světové špičky v šestnácti a je tam patnáct let. To je strašně dlouhá doba. Najednou přijde vyhasnutí, přestane ho to bavit nebo je prostě zničený. Já se dostal do špičky až ve čtyřiadvaceti, takže ti, co se tam dostali v šestnácti, mají v šestadvaceti letech za sebou to, co já ve čtyřiatřiceti. To je třeba příklad Nadala. Ten je úplně zhuntovaný (Španěl Nadal nehrál osm měsíců, vrátil se na kurty na začátku února, pozn. red.). Zase – je to dáno i jeho silovým stylem hry plným dlouhých výměn, buší do toho, naběhá při zápase daleko víc než já. I ekonomika pohybu, pojetí hry jsou mým plusem.
- Když jsme u Rafaela Nadala – ten kluk občas zmizí a objeví se dvojnásobný, hrozně svalnatý. Neříkám, že to je jeho případ, ale jak je to v tenise s dopingem? Jde o vytrvalostně-silový sport, půda pro zakázané látky jako dělaná
Štěpánek: Samozřejmě, pár případů, u kterých to našli, bylo dostatečně medializováno a ví se o nich. Mně nepřísluší o tomhle spekulovat… Svaly rostou každému jinak. I když budu trénovat jako Nadal, nikdy nebudu mít svaly jako on. A kdybych je měl, ublíží mi to, ztratil bych cit pro míč, pohyb… Ale Nadal je přesně takový typ – znám kluky, kteří rok nejdou do posilovny, ale pak se jim zdá o činkách a narostou jim svaly o tři centimetry (směje se).
Chrobok: Působení nedovolených látek v konkrétních sportech má obrovské rozdíly. V boxu znám tři kluky, kteří je zkusili. A hned s tím skončili. Dva z nich byli dokonce hospitalizováni. V boxu to prostě nejde, neznám nikoho, komu by to prospívalo.
Štěpánek: Další věc – dopingové kontroly. Já chodím dvacetkrát za rok na dopingovou kontrolu, desetkrát za rok na krev…
Chrobok: A to ten Nadal bude ještě pod větším drobnohledem.
- Jenže třeba existují látky, které ještě nelze objevit.
Štěpánek: Ano, třeba v atletice se říkalo, že ti, co užívají doping, jsou vždy o krok před těmi, kteří ho hledají. Já s tím nemám žádné zkušenosti, nevím…
- Ale samozřejmě nemusíme teď chodit daleko, každý zaznamenal případ Lance Armstronga. Je to prostě o tom, podívat se do zrcadla a vidět pravdu… Co doping prostě povolit?
Chrobok: Myslím si, že to není dobrý nápad. Lidi se za vidinou úspěchu, slávy a peněz dokážou totálně odrovnat. To by byla výzva k masovým vraždám!
Štěpánek: Souhlasím, to by sportovci, pokud budu parafrázovat Jamese Bonda, dostali povolení se zabíjet.
Chrobok: To pak můžeme legalizovat drogy. Lidé po nich také budou šťastní. Chvilku… To je stejné hledisko.
- Jak je to, pane doktore, u VIP pacientů? Mají přednost ve frontě na operaci?
Chrobok: U Radka to bylo jednoznačně dáno diagnózou. Když nastupuje paréza, operujeme hned. Všechny, bez rozdílu. Samozřejmě záleží i na pacientech samých, oni hodně kličkují, hledají jiné možnosti… A pak to prošvihnou. A paréza je pak taková, že se s ní třeba už nic nedá dělat. Pamatujete si všechny pacienty, které operujete? Chrobok: Ano, většinou si je pamatuji. U Radka jsem byl samozřejmě rád, že ho můžu operovat, moje manželka byla na několika zápasech Davis Cupu….
Štěpánek: Celkově se tu o mě starali skvěle. Takže doživotní lístky na Davis Cup jsou jistota. Štěpánek (směje se): To v každém případě! Protože když budu hrát, tak to znamená, že to dopadlo dobře!
Teď jste alespoň kolegům Berdychovi a spol. po vyřazení Švýcarů v Davis Cupu poslal blahopřání.
Štěpánek: Ano. Vystlal jsem si doma pohovku v obýváku a sledoval kluky. Po postupu jsem jim zavolal.
Chrobok: Vy, Radku, pocházíte ze severní Moravy, že?
Štěpánek: Ano, jsem z Karviné.
Chrobok: No vidíte, já jsem z Bohumína.
Štěpánek: To je hodně blízko. Já se tam teď zrovna chystám, na radnici vezu daviscupovou mísu.
Chrobok: A vy jste v Karviné i bydlel?
Štěpánek: Ano, deset let. Než jsem přestoupil do Přerova.
Chrobok: Já zase bydlel nějaký čas v Havířově.
- To je obecně moc „hezký“ kraj, vždycky když tudy projíždím, necítím se moc dobře…
Štěpánek: Já mám na své dětství krásné vzpomínky! Hráli jsme fotbal, hokej, sousedovi kradli jablka… Na Karvinou budu mít vždycky ty nejhezčí vzpomínky. A že se tam necítíte dobře? To oni v Praze taky ne, to se nebojte!
Chrobok: Postavte je na Staromák a uvidíte (směje se).
- Radku, jak se stavíte k názorům, že zatímco doktoři zachraňují za nedůstojné peníze životy, sportovci si pouhým „pinkáním“ či „kopáním“ vydělávají gigantické sumy? Přijde vám to fér?
Štěpánek: Zodpovědnost, kterou mají všichni doktoři, je velká. Nikdo si to nedokáže představit – to jsem říkal už na začátku rozhovoru. Je to psychicky neuvěřitelně náročná práce a souhlasím s tím, že by ocenění mělo vypadat úplně jinak. Ale jiný rozměr: v tenise vydělává prvních šedesát tenistů. Ti ostatní bojují. Já jsem byl do roku 2002 až nějaký sedmistý na světě. Byla doba, kdy jsem neměl další den ani na snídani a ve svém bytě spal na dvoucentimetrové molitanové podložce. Lidé tenisty vidí až ve chvíli, kdy jsou „tam“. Když vydělávají. Ale cesta za tím je strašně složitá – finančně i psychicky. Moje tenisová kariéra je jednou velkou investicí mých rodičů a bratra. Obětovali jí život. Nepamatuji, že by třeba byli společně na dovolené. To ti lidé nevidí. Vidí jen, že si zahraji tenis a dostanu za to obrovský šek…
- Pane doktore, stejně jako Radek jste ve světové špičce. Je to pro českého lékaře alespoň finančně atraktivnější?
Chrobok: Ne, základní platy jsou stejné. Samozřejmě výhoda toho být dobrý je, že máte různé další úvazky, děláte garanty pro různé firmy, jezdíte operovat do zahraničí, máte privátní ambulance… Tyhle věci to nějakým způsobem kompenzují. Základní plat ve špitálech je ale všude stejně špatný.
- Neuvažoval jste, že utečete do zahraničí?
Chrobok: Ne. Všude dobře, doma nejlíp. Co byste vlastně vy dva dělali za povolání, kdybyste nebyli tím, čím jste?
Štěpánek: Asi hokejového brankáře. Vždycky mě to hrozně bavilo.
Chrobok: Tak to já nevím vůbec.
- Asi profi boxer, ne?
Chrobok (směje se): To spíš přestárlý kouč.
—
Jiří Chrobok (55)
Patří mezi nejznámější neurochirurgy v Evropě, specializuje se na operace páteře. Ročně zvládne přibližně 350 operací, do péče se mu už svěřili i úspěšní sportovci jako Jan Železný či Aleš Valenta. V mládí byl boxerským mistrem České republiky v těžké váze. Je potřetí ženatý, má pět dětí. Co se týče aut, nedá dopustit na značku Audi.
zdroj: Týden
No Comments