Stolní tenis — sport pro každého a za každých okolností!

Žádnému sportu nevládne nikdo tak, jako Čína stolnímu tenisu. Nicméně je tento sport velmi oblíbeným i v našich končinách, kdy je možné jej hrát jak v garáži, na terase, sportovní hale, tak třeba i ve větším obývacím pokoji. Tedy jeho hraní nebrání ani koronavirová opatření a omezení. Zkrátka finančně a materiálově nenáročný sport pro všechny generace a v každé době.

Stolní tenis (někdy též ping-pong, hovorově pinec, pinčes; čínsky 乒乓球, pinyin: pīngpāng qiú, český přepis: pching-pchang čchiou) je bezkontaktní míčový sport hraný s pálkou. Na rozdíl od podobných sportů, jako jsou tenis, badminton nebo squash tvoří hrací plochu rozdělenou síťkou na dvě poloviny u stolního tenisu horní deska stolu nad úrovní země, podél které se pohybují hráči. Hraje se buď ve dvou soupeřících hráčích (tato varianta se nazývá dvouhra) nebo ve dvou soupeřících dvojicích hráčů (tato varianta se nazývá čtyřhra).

Stolní tenis se vyvinul ze společenské hry, která byla kolem roku 1880 přivezena z Číny do Británie. Postupný přechod na sportovní odvětví umožnilo používání celuloidového míčku, díky kterému se odskok míčku na stole stal pravidelným a předvídatelným – a začalo tedy mít smysl v této hře soutěžit a počítat body.

Na počátku 20. století již byla na britských ostrovech tato hra poměrně populární a rychle se šířila i na evropskou pevninu a do USA. Její hlavní výhodou se ukázaly nízké nároky na prostor a nízká cena vybavení (například oproti tenisu, který v této době byl spíše aristokratickou zábavou). Možnost umístit ping-pongový stůl do kouta hospodského sálu mělo například v Čechách a v Rakousku obrovský význam.

Ve stolním tenise se užívá několik typů a druhů technik u jednotlivých úderů. Nyní si dva důležité údery představíme a popíšeme:

1. Forehandový flip je útočným úderem reagujícím na krátký servis. Většina hráčů servíruje těsně za síť, odkud je nemožné přejít do útoku topspinem. Jelikož tyto míčky jsou relativně těžko hratelné útočně, k forehandovému flipu se uchylujeme pouze, pokud má míček vyšší odskok. Pravá noha musí udělat krok vpřed, pod stůl, jinak hrající ruka nedosáhne až k síti. Velmi důležité je vytočení zápěstí ven. Hrající ruka se dostane pod míček a švihem vzhůru zahrajeme úder. Pálku v tu chvíli držíme téměř stylem „penholder“. Představte si, jako když chcete chytit mouchu.
   
2. Backhandový flip – „chiquita“ je těžší na zahrání, ale účinnější. Obyčejný backhand flip se dnes téměř nepoužívá. Rozdíl u chiquita flipu („banán“), je v tom, že kontakt je proveden bočně a míček tak má nepříjemnou boční rotaci. Vynálezcem tohoto flipu je český reprezentant Petr Korbel. Rozdíly proti forehand flipu jsou tyto: pod stůl jdou obě nohy, nejprve levá a poté pravá. Dostáváme se pod balon a trefujeme jej zboku. Ruka jde při tomto pohybu vpřed a vzhůru. Důležité je okamžitě odskočit od stolu, a to oběma nohama současně! Při návratu postupně se nestihneme vrátit do střehového postoje dříve, než soupeř zahraje další úder.